Rozhodnutí následovat to, co bylo roky mým snem. Střádala jsem odvahu a postupně připravovala sebe i okolí, že to jednou přijde. Od Finska, Švédska až po Norsko. Pojďte se začíst do příběhu, v jaký moment Skandinávie přilákala naší zakladatelku a kam se rozhodla přesunout. Čerpat a udržitelně rozvíjet svůj osobní život, i firmu.
Je to více než 10 let, co jsem poprvé navštívila Skandinávii, a už tehdy jsem cítila, že se tam jednou vrátím. Měla jsem možnost studovat na měsíc ve Finsku v malém městě Savonlinna. Ano, byla tam zima, a to taková, že jsem si musela koupit boty do -20, které mám dodnes. Byla jsem jak v jiném světě, nadšená přírodou, a tím, co jsem se za ten měsíc naučila. Například to, že místní lidé před vstupem do lesa žádají o svolení a děkují za to, co si z něj odnášejí.
O pár let později jsem se podívala do Švédska, jen pár dní před odevzdání diplomové práce, hřejivého bodýčka, ale o dost v jiné podobě, než ho znáte dnes. Na výletě na malém ostrůvku, patřícího k městu Göteborg, jsem si udělala fotku u dřevěného domu a řekla, že v takovém budu jednou žít. Byla to trochu hra, ale zároveň v tom bylo něco opravdového.
Diplomovou práci jsem jsem úspěšně odevzdala, s odhodláním, že takový projekt nemůže skončit v šuplíku, a pokračovala jsem na něm dál. Po práci jsem chodila pájet drátky. Na pomoc jsem měla jednoho doktoranda na elektroniku, který se snažil najít způsob, jak ji zmenšit do nositelné krabičky a vybrat konektor, který by byl pratelný.
A to se povedlo! Prototyp se dal vyprat asi pětkrát, a tak jsme se rozhodli získat zpětnou vazbu a vystavili ho na Designbloku. Když se mě někdo ptal, kdy si budou moci bodýčko koupit, říkala jsem, že za 1-2 roky. Byla to střízlivá vize, ale v hlavě se mi honilo, že nevím, jaký bude další krok. Neměla jsem tušení, jak zafinancuji další vývoj a jestli vůbec najdeme opravdu plně funkční řešení, co by obstálo v běžném životě. Co mi rozhodně pomáhalo držet si pozitivní mysl, byly ženy, které se psaly na seznam zájemkyň.
Když jsme měli bodýček více, rozhodla čelit strachu a začala testovat. Sice byla baterka veliká a obal vytištěný na 3D tiskárně, spojený lepící páskou — účel to splnilo a já dostávala více a více sebevědomí, že jsme na správné cestě, že je to forma tepla, která od bolesti pomůže. Začalo mi být jasné, že potřebuji získat partnera, který mi pomůže dotáhnout elektroniku. Uvědomovala jsem si, že mám sice velkou motivaci a nadšence po tuce, ale nemám na učtu statisíce - milióny na vývoj.
A to, kam jsem mířila bylo dotáhnout produkt na trh, který pomůže ženám, co nejrychleji. Partnera na technologii jsem našla — ve Švédsku.
Vyměnili jsme si pár e-mailů, já sbalila bodýčka do kufru a odletěla opět na server. I když to vypadá jako úplně plynulý příběh, budu k vám upřímná – v tomto momentě jsem prožívala tu největší bolest, jakou jsem si nikdy nedokázala představit. Přišla jsem o mamku, necelé tři měsíce po diagnóze rakoviny. Mamka mi s bodýčkem od začátku pomáhala, nejen se šitím, ale i s tím, jakým způsobem mi připomínala, že na to mám. Vidina toho, že bodýčko v dohledné době dotáhneme a uvedeme trh, bylo to, co mě drželo nad vodou. Jako bych to z části dělala pro nás obě.
Navštívila jsem Smart Textile Showroom na univerzitě Borås, kde se po pár měsících bodýčko stalo součástí expozice. Když jsem to tam viděla, říkala jsem si, že na takové škole bych si ráda jednou dodělala doktorát, na téma chytrých textilií se zaměřením na zdraví.
V létě toho roku jsme poslali první bodýčka zákaznicím na českém trhu a já jsem si řekla, že další trhy budou ty Skandinávské.
Byl to rok, kdy se jsem se potřebovala zazdrojovat. Ve firmě jsem musela čelem postavit k tomu, co nefungovalo a vyžadovalo to hodně energie. Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že o firmu dokonce přijdu a tím, jako bych ztrácela kus sebe. Možná to zní velice abstraktně, ale chci to tak nechat. A jsem obrovsky vděčná, že na to období, které ze mě doslova vysávalo duši, mám teď vzpomínku, která se zdá vzdálená, i když je to docela nedávno.
Co si z toho odnáším je, že se příště lépe nacítím na člověka, který má nějak figurovat ve firmě, jestli tam náhodou něco nesmrdí a nechám si také poradit od svých nejbližších.
V té době jsem jezdila do Švédska jen na pár dní, za odpočinkem, protože mě to tam vždycky hezky vyklidnilo a dokázala jsem si tam odpočinout.
Nápad na druhý produkt a nová energie, kterou jsem dlouho necítila, přicházely od jara. Léto bylo plné pozitivních změn, nápadů, vyjasňování vizí a cílů. Navštívila jsem Norsko a začala se psát nová kapitola. Cítila jsem, jak mě to tam táhne. A rozhodla jsem se povolit racionalitu a jít si za tím.
Děkuju vám všem, od kterých cítím podporu a důvěru. Z té osobní roviny děkuju rodině. Cítím, že pustit mě do světa neznamená o mě přijít, ale nechat mě být takovou, jaká jsem.
A tak balím kufry, jeden s oblečením a druhý se skladem a postupně se přesouvám do Norska, abych nasála kulturu a promítla ji do svého života i udržitelného nastavení firmy.
A pokud jste dočetli až sem, možná se ptáte, proč Norsko? A já vám to řeknu, má v tom prsty jeden kluk z Ostravy, jsou to náhody?
A chtěla bych to zakončit citací, kterou mi poslala kamarádka Baška: Pták, který vyletí z hnízda nehledá to nejbezpečnější větev, na kterou přistát. Nepřemýšlí o tom, že by se mohla zlomit, ale věří ve schopnosti lítat.
Děkuju týme Body Moody, že metaforicky věříme, že tahle firma dokáže roztáhnout křídla, a že jsme v tom společně.
Ostatně bodýčko bylo vyvinuto jako teplo, které si můžete vzít sebou.
OBJEDNAT BODY